2,kapitola

19. ledna 2012 v 23:10 | Arden |  Už ani slovo - Fanfiction

2.kapitola


Je tu zase ráno, pomyslela jsem si. Vylezla jsem z postele a šla se osprchovat. Vyrušil mě zvonek na dveře, čekala jsem, že se ozve Charlie, ale asi měl službu. Zabalila jsem se jen do županu a sešla dolů. Opatrně jsem otevřela dveře, za nimi stál Nathan. Ale nebyl tak veselý jako předtím na louce.
"Ahoj," řekl na přivítanou. "Jen jsem se přišel podívat jak si na tom." Při těch slovech se lehce usmál, ale jako by ho něco trápilo.
Naznačila jsem ať vejde. "Víš," začal, "možná by ses mohla naučit znakovou řeč, aspoň bysme si mohli povídat." V jeho hlase bylo i naštvání, choval se úplně jinak. Zamračila jsem se, čehož si očividně všiml. "Promiň, to jsem nechtěl, vím co jsi zažila," odmlčel se. "Asi bych měl jít."
Vůbec jsem nechápala o co tady jde. To mi přišel jen říct ahoj? Udělal dva kroky a zase se otočil. Znovu se na mě podíval, podíval se na mě od hlavy až k patě, usmál se a pak nasedl do auta a odjel. Ale to auto bylo něco, nikdy jsem nebyla na sporťáky, ale tohle mě dostalo.
Zavřela jsem dveře a vrátila se do pokoje. Sedla jsem si k zrcadlu a začla se česat. Přemýšlela jsem o Nathanovi a jeho rodině. Podle všeho jsem neviděla celou rodinu, ale ti, které sem viděla byli všichni příšerně bledí, zvláštní odstíny karamelu, ale hlavně ta krása. Bylo to, jako by na nich někdo dělal pokusy. Přestala jsem premýšlet na jejich vzhledem a vybavila si Edwarda. Byl krásný, víc než si kdokoli dokáže představit, ale ten pohled v jeho očích. Byla to nenávist, ale já nechápala proč. Jak může být někdo tak krásný tak nenávistný.
Z mého přemýšlení mě vytrhl Charlie. Přišel zpět z práce, zapl televizi a koukal na fotbal. Sešla jsem dolů, táta se na mě podíval, pozdravil, ale dál se věnoval sportu. Šla jsem udělat jídlo, aby neumřel hlady. Potom jsem si vzala knihu a nevěnovala ničemu pozornost. Takto ubýhaly dny jako po másle.

Uběhl měsíc od té nehody. Stále jsem byla otřesená, nechtělo se mi mluvit, ale musela jsem. Jak dlouho bych asi dokázala žít a nemluvit. Sebrala jsem baťoh a šla zase do lesa. Potřebovala jsem ticho a klid, abych to překonala.
Došla jsem opět na tu stejnou louku, nohy mě nesly sami od sebe. Sedla jsem si a zadívala se na nebe. Znovu jsem vzpomínala na Renee, ale tentokrát jsem nebrečela. Po chvíli jsem se konečně vzpamatovala a pokoušela se o slova. Bylo to jako bych se znovu učila mluvit.
"Musím to překonat," vyšla ze mě věta. Můj hlas byl chraptivý a spíše jen šepot, ale byla úleva zase mluvit.
"Charlie bude mít radost," ozvalo se mi za zády. Rychle jsem vstala o otočila se. Byl tam Nathan. Koukal na mě těmi svýma krásnýma očima. "A konečně prohodíme nějaké to slovo."
"Co tady..." nedořekla jsem to, můj hlas se zlomil.
"Neboj, nesleduju tě nebo něco takového. Procházím se."
Nedůvěřivě jsem si ho prohlédla. "Díky, že jsi mi pomohl... minule," zamyslela jsem se, "co to bylo za návštěvu?"
Chvíli mlčel, asi si rozmýšlel co říct. "Chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku." Dívala jsem se mu do očí a na chvíli bych přísahala, že se v nich něco mihlo, nějaký pocit, který se snažil rychle zamaskovat. "Měla by jsi jít domů, bude už tma."
To už je opravdu tak pozdě? Vzala jsem si věci a hledala Nathana, ale on už tam nebyl. Zamířila jsem do lesa a doufala, že jdu správnou cestou. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem se dostala domů. Chtěla jsem říct Charlimu, že zase mluvím, ale neměla jsem sílu. Lehla jsem do postele a spala.

"Ach můj Bože!" radoval se Charlie. "Už jsem se bál nejhoršího. Musím zavolat doktorovi." Ihned vzal telefon a volal do nemocnice. "Dobrý den, doktora Cullena prosím." To byla jako noční můra, Cullenovi byli snad všude.
Charlie nadšeně popisoval doktorovi novinku a já se raději vzdálila. Půjčila jsem si klíče od auta, ne od policejního, ale táta měl ještě jedno auto. Hodně staré auto, ale hlavně když pojede. Venku pršelo, ale zvládla jsem dojít bez jediného úrazu až k autu. Chvíli jsem přemýšlela, kam pojedu a nakonec jsem se prostě rozjela a jela kam mě napadlo.
Dojela jsem k pláži. Bylo mi jedno, že prší. Vystoupila jsem z auta a sedla si na uschlý kmen stromu, který se tam povaloval. Sledovala jsem jak se vlny zvedají a pak zase klesají a užívala jsem si to. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale za chvíli vysvytlo sluníčku. Ve Forks to byl zázrak. Sundala jsem si bundu a nechala své bldé ramena chytat trochu toho světla. Zavřela jsem oči a poprvé za tu dobu tady jsem byla skoro šťastná.
Netrvalo to dlouho a začli se sbíhat lidi. Někteří skákali do vody, jiní si zase posedali na pláž. Zaujala mě malá skupinka. Byli to tři kluci, ale jeden z nich na mě stále koukal. Po chvíli vstal a šel ke mně.
"Promiň, nechci být drzí, ale nejsi ty Izabella?" zeptal se.
"Ehm, jen Bella."
"No to mě podrž. Asi si mě nepamatuješ, jsem Jacob, jako malí sme si tu hrávali. Můj táta je kamarád mého táty." Musela jsem se zamyslet, moc jsem si toho nepamatovala, ale nakonec jsem si vzpomněla na malého chlapce, který za mnou pořád chodil.
"Vyrostl si," řekla jsem. Jacob se zasmál a odpověděl: "no to ty taky."
Sedl si vedle mě a já si ho prohlédla. Jeho indiánské geny se nezapřely. Tmavá pokožka, černé vlasy, tmavé oči. Vypadal mnohem lépe než ten malý klučina.
"Já... slyšel jsem co se ti stalo, je mi to líto." Snažila jsem se na to nemyslet, ale tenhle kluk mi to připomněl.
"Už musím jít," řekla jsem, vstala a jela domů.
Tam už na mě čekala návštěva. Před domem stálo auta za miliony a vevnitř čekal doktor Cullen.
"Dobrý den."
"Dobrý Bello, je hezké vás slyšet. Přišel jsem se jenom podívat, jak vám je po té velké novině."
"Jsem v pořádku." Doktor mě chtěl prohlédnout, ale já ho ujistila, že vše funguje jak má.

Další dva dny uběhly a Charlie se rozhodl, že mě pošle na začátku školního roku do školy. Což bylo přesně za týden. Měla jsem radši mlčet.
Přidat komentář
 

1.kapitola

14. ledna 2012 v 21:59 | Arden |  Už ani slovo - Fanfiction

Už ani slovo - 1.kapitola


"Slečno, jak se cítíte?" zeptal se zdravotník. Chtěla jsem mu odpovědět, ale prostě jsem nemohla. Jen jsem se na něj podívala. "Musíte s námi mluvit," prosil. Ale nemělo to cenu, moje mysl odmítala cokoliv dostat z mých úst.
Poslali psychologa, který mě měl prohlédnout. "Je to šok, časem to přestane, ale neměla by se zatěžovat, nic co by ji rozrušilo," zkonstatoval.

"Tak jsme tu," řekl otec. Protože nemám kde bydlet, vzal si mě k sobě. Kdyby to nebylo za takové situace, jistě by byl šťastnější. Jeho domek byl malinký, ale útulný i přesto, kde se nacházel. Od teď budu bydlet ve Forks, město, které je tak malinké, deštivé a ponuré. Charlie se mě snažil utěšit, ale já stále nebyla ve stavu kdybych se cítila lépe.
Každou noc jsem se probouzela s křikem, zdálo se mi pořád jen o tom. Ale snažila jsem se alespoň dělat silnou, už i tak si Charlie přidělával moc starostí. Snažil se vařit, ale musela jsem to vzít za něj. Vždy se usmíval a chválil jak výborné to bylo, ale já nebyla schopná ani úsměvu.
Musela jsem najít něco u něčo bych se rozptýlila, ale nemohla jsem na nic přijít, až jednoho dne jsem se sebrala a šla se projít do lesa. Nesnažila jsem se urovnat si něco v hlavě, jenom jsem šla. Musela jsem jít aspoň dvě hodiny v kuse, aniž bych si vzpomněla na mámu.
Došla jsem na malinkou louku, lehla jsem si na trávu a jen zavřela oči. Až v tu chvili se mi vybavili vzpomínky na celé me dětství, jak mě Renee nutila do nákupů, až to nakonec vzdala. Jak mi ošetřovala odřeniny z toho jak jsem pořád padala. Nikdy jsem si nebyla s nikým moc blízká, ale Renee se snažila mě pochopit, najít společné vlastnosti, ale nikdy je nenašla. Přesto mě milovala, stejně jako já milovala ji.Cítila jsem, jak mi tekly po tvářích slzy, konečně jsem se rozhodla odplavit všechnu tu bolest, ale opravdu pláč pomáhá? Nejsem si tím tak jistá, rány zahojí jen čas, ale kolik ho budu potřebovat to netuším.
Z ničeho nic se ozvalo křupnutí. Prudce jsem otevřela oči. Stál tam ten nejkrásnější kluk, jakého si umíte představit.
"Promiň," omlouval se, "myslel jsem, že si mrtvá." Rychle jsem si setřela slzy. "Co děláš tak hluboko v lese?" Koukal na mě a čekal na odpověď. Otevřela jsem pusu, ale nic z ní nevyšlo. Prostě to nešlo. "Nechce se ti mluvit, chápu. Tohle je oblíbené místo mého bratra, hledám ho, ale asi si na něj nenarazila co?" Zakývala jsem hlavou že ne a to mu očividně stačilo. "Nevadí," zamyslel se, "ještě jsem tě tu nikdy neviděl, nechceš pomoct zpět do města?" Abych řekla pravdu, vůbec jsem netušila, kde jsem. Vstala jsem a konečně ho viděla pořádně.
Vysoký, tmavě hnědé vlasy, pečlivě učesané, svalnaté tělo, oblečení z nejlepších butiků, ale nejzvláštnější byly ty oči. Měli barvu karamelu, ale zároveň někde hluboko v nich bylo něco jiného, něco co mě děsilo, ale vábilo zaráz. "Jmenuji se Nathan Cullen," představil se, "ale ty mi své jméno neřekneš viď." Nečekal na odpověď, ta mu byla jasná, proto se pomalu rozešel.
Ušla jsem pár kroků a už jsem letěla k zemi. Spadla jsem na větev, která se mi zabodla do ruky. Ihned jsem začala krvácet. Nathan byl hned u mě, i když mu pohled na krev dělal velké potíže, já měla větší. Pach krve a ta bolest dohromady způsobily, že jsem omdlela.

Dlouho jsem plula ve tmě, když jsem konečně začala přicházet k sobě. Otevřela jsem oči a koukala jsem opět do karamelových očí, ale o několik odstínů tmavšich než Nathanovi. Ale tentokrát to byl blonďák, i když stejně krásný a bledý jako on.
"Vítej zpět," řekl, "já jsem doktor Cullen, ale říkej mi Carlisle. Ošetřil jsem ti ruku i hlavu a zavolal tvému otci, předpokládám, že jsi Isabella Swanová." Chtěla jsem ho opravit na Bellu, ale opět ze mě nevyšla ani hláska. "Rána nebyla moc hluboká, ale jak si narazila hlavou o další větev, musel jsem udělat dva stehy." Automaticky jsem si sáhla na místo, které bolelo, ale doktor mě zarazil. "Pojď pomůžu ti na nohy."
Dovedl mě do velkého obyváku, ale to nejlepší byla prosklená stěna, z které bylo vidět až do hlubokého lesa. Měla jsem chuť říct WOW. "Jsem rád, že jsi v pořádku," přisedl si Nathan. "Vypadalo to vážně, všude spousta krve." Při těch slovech se jeho oči o něco ztmavily, bylo to tak divné. Moje instinkty křičeli běž od něj a už se nevracej. Ale já nikdy nebyla z těch lidí, co by své instinky poslouchali, proto sem tam seděla dál a koukala do těch očí. "Jsi hodně zvláštní víš," řekl, "ale není to tím, že nemluvíš, ale to jak se díváš."
Za našimi zády se ozvalo ehm. Když jsem viděla Nathana myslela jsem, že nikde neexistuje krásnější člověk, ale přesto jsem se spletla. Stál tam, jeho rozcuchané světle hnědé vlasy, vysoká svalnatá postava a ty nejrovnější rysy obličeje jaké mají jen andělé. "Nechci rušit, ale náčelník je tady." Při tom co to říkal se na mě ani nepodíval, díval se na svého bratra pohledem, který nebyl moc pěkný. Pak se podíval na mě a jako by doufal, že něco přijde a stále nepřicházelo, proto se zamračil ještě více.
"Doprovodím tě k autu, ale tentokrát tě budu podpírat," řekl pobavěně Nathan. Na rozdíl od svého bratra byl veselí, upovídaný a jeho úsměv říkal, že je dobrý. "To byl můj bratr Edward, umí být pěkný bručoun, jak jsi viděla. Toho jsem hledal, když jsem tě tam objevil." Nestihl už nic říct, protože Charlie ke mně přiletěl a začal kontrolovat jestli jsem v pořádku.
"Nemusíte se o ni bát, Charlie," řekl doktor, který se za námi ocitl z ničeho nic. "Isabello, ty jenom přijď za týden a já ti vytáhnu stehy."
"Moc děkuji, ještě, že jste byl poblíž," děkoval Charlie.
"Já nic neudělal, to Nathan ji našel a donesl ke mně." Otec znovu poděkoval, jak Carlisleovi, tak i jeho synu a pomohl mi do auta.

Jakmile jsme dorazili domů, jediné, co jsem udělala bylo, že jsem si lehla do postele. Okamžitě jsem usla a poprvé od doby, co jsem tady, jsem se pořádně vyspala.
Počet komentářů: 4

Kam dál